Svědectví

Miluju středy odpoledne. Spolu s kapelou chval totiž chodíváme k Brance, kde se krátce společně modlíme a žehnáme Plzni a pak hudbou chválíme Ježíše za Jeho dobrotu. Lidé se zastavují, spokojeně naslouchají, pobrukují si s námi a tleskají. Když se jich zeptáte, co si o tom myslí, často se rozpovídají o sobě a jsou vděční. Zajímá je poselství těch písní, bývají otevření. Mladí i starší, Češi i cizinci. Ti snad ještě víc, protože chtějí poznat naši kulturu.

Tentokrát se u nás zastavila skupinka asi šesti Asiatek. Po chvilce vytáhly telefony a začaly si kapelu natáčet. Přišlo mi fajn jim říct, co ta kapela zpívá a dělá a šla jsem k nim. Byly to turistky, mladé Číňanky z Taiwanu. Mluvily trochu anglicky a opravdu dychtivě poslouchaly, co jsem jim říkala – pro jistotu i „rukama nohama“ a s náramkem CfaN „The Four“. Dobrou zprávu evangelia o Boží lásce k lidem a o spasení v Ježíši asi ještě nikdy v životě neslyšely a možnost odpuštění hříchů se některých z nich dotkla k slzám.

Nemohla jsem jim zamlčet, jakou jednoduchou modlitbou se mohou dostat k Bohu a k Jeho velké radosti a pokoji. Na mobilu jsem jim ukázala, jak vypadá naše oblíbená appka na čtení Bible YouVersion a že tam určitě najdou i svůj rodný jazyk. Povzbudila jsem je, aby si přečetly víc z Božího slova a doma na Taiwanu si našly nějakou křesťanskou skupinu.

Ještě chvíli poslouchaly chvály a pak se rozloučily. Možná se s nimi už nikdy neuvidím tady na Zemi, ale budu se dál modlit za probuzení v Číně a za tamní církev, kterou Bůh zázračně rozšiřuje a buduje navzdory komunistickému pronásledování, cenzuře a vězení. A možná nám do cesty Pán pošle další duchovně hladové cizince, abychom jim o Bohu řekli a oni si Ho přivezli v srdci jako ten nejcennější suvenýr a dárek. 

Zranila jsem si nohu. Spadl mi na ni nůž, který mi rozřízl pravý bérec. Komplikovalo se hojení – léčba trvala minimálně měsíc. Ptala jsem se Boha, proč se to stalo a proč to tak teď vůbec je. První myšlenka, která mě napadla, byla, že jsem se za to vůbec nemodlila. Hrozně jsem se styděla, protože jsem ani nepočítala s tím, že by mě Bůh mohl uzdravit hned a nemusela bych s tím do nemocnice.

Bůh mě potom vedl k uvědomění si, že jsem opustila tu první lásku s ním. Byl to velmi intenzivní čas, po kterém jsem nemyslela ani na to zranění, ale jenom na to, že se chci vrátit do té první lásky a prožívat to, jak mě miluje, a jak mě nese. To mě nastartovalo k tomu, abych změnila i svůj způsob života a abych hledala nejdříve Boží království, a o ostatní, že se Bůh postará, včetně uzdravení.

Prožívala jsem například to, že bych měla změnit práci, která mě poslední dobou hodně zaměstnávala. Mé myšlenky se točily jenom kolem práce, kde na mě byl vyvíjen velký tlak. Ptala jsem se proto Boha, jestli mám změnit práci ve firmě, kde jsem pracovala 24 let. Nebylo to vůbec jednoduché, ale chtěla jsem, abych měla čisté srdce i čisté myšlenky pro to, abych Bohu mohla sloužit.

Jednoho dne, když jsem byla doma, jsem přemýšlela o tom, jestli mám opravdu udělat takový krok do neznáma, protože v téhle práci jsem byla 24 let a měla jsem už vybudovanou kariéru, na které jsem stavěla. Vnímala jsem, že mi Bůh říká, abych se šla podívat do zrcadla a kladl mi otázky, jestli mi někdy řekl, do jaké práce mám jít a jestli ji mám změnit, nebo jestli mi dává svobodnou vůli. Řekla jsem, že mi dává svobodnou vůli a že mu za to děkuji. Potom přišla otázka, jaká největší výhoda je v této práci, a přitom jsem se měla podívat do zrcadla sama na sebe. Jako první mi přišlo, že jediná výhoda je, že je tam se mnou a nic jiného není. Hodně se mě to dotklo a Bůh mi říkal, že všude, kam půjdu, půjde se mnou.

Bůh nás nechce mít jako loutky. Chce, abychom sami mysleli – on nám dal rozum a svobodnou vůli. Když to vždy budeme probírat s ním a půjde nám o to, aby naše srdce bylo nastavené na jeho úmysly, tak kamkoli, kam půjdeme, půjde on s námi.

Všude kolem mě byl chaos – doma, i ve škole. V tomto chaosu jsem začala ztrácet sama sebe i poslední přátele, které jsem měla. O Ježíši jsem poprvé slyšela skrze jednu mladou ženu na sociálních sítích. Lákaly mě pokoj, radost a láska, které jsem u ní viděla a toužila jsem sama poznat její zdroj. Až v Ježiši Kristu jsem našla pokoj, radost a lásku. Byl to pro mě pokoj, který jsem nedokázala sama pochopit, ani odkud přišel. Poznala jsem, že není nic lepšího než přijmout Ježíše. 

Jmenuji se Julie a pocházím z Ukrajiny.

Před několika měsíci mi lékař diagnostikoval Gravesovu chorobu. Autoimunitní onemocnění štítné žlázy, při kterém imunitní systém napadá vlastní tělo. Bylo to pro mě velké překvapení, protože jsem se do té doby cítila dobře. Po měsíci léčby se můj stav nezlepšil.

Pastor se služebníky z církve se doslechli o mé nemoci a modlili se za mě. Přijala jsem slovo od Boha, že budu uzdravena.

Při následující kontrole jsem podstoupila krevní testy a výsledky potvrdily, že všechny hodnoty jsou v pořádku. Bůh mě uzdravil! Je věrný a pro Boha není žádná nemoc problém.

V neděli, 29. 3. 2026, se v Parkhotelu uskutečnila dlouho očekávaná akce Boží moc Uzdravuje. Hostem byl řečník Chuck Parry, který přinesl vyučování o Božím uzdravování. V průběhu večera byly uzdraveny desítky lidí s různými zdravotními komplikacemi. Od akutních obtížích, po chronická omezení.

Své svědectví v neděli o dva týdny později sdílela i Eliška Loulová.

V Praze, kde akce probíhala již předešlé dny, se Eliška od pátka potýkala se zablokovaným krkem. V minulosti měla zkušenost, při které byla nutná pomoc lékařů. Vírou si vzala to, že je díky Bohu zcela uzdravená a po modlitbě jejího manžela prožívala, že bolest postupně ustupuje, dokud neprožila úplné uzdravení.

V průběhu pravidelného nedělního shromáždění, které proběhlo 16. 11. 2025, na mikrofon sdílela Zita své svědectví z posledního nedělního shromáždění. Bylo to 9. 11. 2025 v neděli, kdy se nemohla dostavit a tak sledovala živý přenos chval i kázání. Během tohoto shromáždění zaznělo i prorocké slovo, které mluvilo o průlomu ve věcech, s kterými se člověk již smířil.

V průběhu tohoto slova prožila, že je třeba odpustit nejen ostatním, ale i sama sobě. Po tomto zjevení pocítila úlevu i na tělesné a to zejména na zdravotní úrovni.

Zíta trpí intolerancí na lepek i intolerancí na laktózu, avšak po tomto prožitku s Bohem v průběhu týdně zaznamenala, že nevolnosti po požití lepku, či laktózy, nejsou tak silné a nemají ani zdaleka tak dlouhého trvání, jako tomu bylo ještě před pár dny.

V neděli, 12. října 2025, se Luboš Filip při úvodu do shromáždění sdílel o uzdravení, které

prožil. V předešlých měsících se pětkrát léčil z angíny, kvůli čemuž musel v průběhu nemoci

přejít na injekční podávání léků. Od lékařů mu bylo sděleno, že se v jeho

krčních mandlích vyskytuje chronický zánět, kvůli kterému bude muset podstupovat tuto

léčbu až do 5. února, na kdy mu byl vystaven termín operace.

Sdílel své rozhodnutí učinit krok víry – a to 4. října 2025 na konferenci Holy Spirit Night ve

Stuttgartu. Během ranního shromáždění reagoval na řečníkovu výzvu, aby každý, kdo má

nějakou nevyléčitelnou nemoc, přistoupil dopředu. Luboš neváhal a když spolu s dalšími, kdo na

výzvu reagovali, přistoupil, modlil se za něj člen modlitebního týmu místního sboru.

Při následující kontrole své lékařce ve víře oznámil, že už si nepřeje, aby mu nadále byly

podávány léky. Ačkoli se to mohlo zdát na první pohled nepochopitelné, po kontrole lékařka

potvrdila, že jsou jeho krční mandle vyléčené.

V neděli, 28. září 2025, na mikrofon během společného uctívání Martin Urban sdílel

svědectví o uzdravení, kterého byl v poslední době svědkem.

Uzdravení se týkalo jeho maminky, která si nešťastnou náhodou před měsícem narazila

kostrč. Od té doby trpěla bolestmi a omezením v pohybu – zejména tehdy, kdy se

potřebovala ohnout. Martin se za svou maminku při telefonním hovoru modlil, 

a po dvou dnech obdržel zprávu, že bolesti odezněly a nadále nemá problémy při jakémkoli

pohybu. Je to již týden od obdržení této zprávy a její stav je stále stejně dobrý.

Několik měsíců mě trápila bolest zad. Nevěděla jsem, jak si sednout, jak si lehnout. Nakonec jsem šla k lékaři. Ten mi řekl, že jsou má záda v hrozném stavu a že mám mírnou skoliózu. Docházela jsem na rehabilitace, ale úleva byla jen minimální a chvilková. V noci jsem velmi často mívala záchvaty, při kterých jsem nemohla dobře dýchat. Měla jsem pocit, že mi někdo sedí na hrudi. K tomu se přidal i syndrom neklidných nohou a usnout bez dávky magnézia v tu chvíli nebylo možné. Můj stav vždy ještě zhoršil strach a panika. Pocit beznaděje. V církvi se za mě modlil pastor a další lidé. Vydala jsem tento můj stav Bohu a věřila jsem mu. Přestala jsem na to úplně myslet… Přemohl mě Boží pokoj. Zanedlouho mi napsala sestra, která se mnou společně do sboru KCP chodí. Měla vidění, viděla mě a rovnou páteř. Nevěděla, co to znamená, ale Bůh jí řekl, že je to pro mě potvrzení mého uzdravení. Od té doby nemám bolesti zad, nemám noční záchvaty a ani syndrom neklidných nohou. Chvála Bohu za to, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věcný. A měl ho ve zdraví a hojnosti! 

Začalo to tím, že jsem při poslechu chval v parku nemohla zastavit pláč. Najednou mě něco oslovilo, a já tomu nerozuměla. Nechápala jsem, proč řvu jak želva. Nedalo mi to a přišla jsem na shromáždění. Když jsem odcházela, cítila jsem se lehčí. Měla jsem takový ten pocit, že je vše, jak má být. Slovo pastora mě oslovilo, ale nebylo v tom nic „nadpřirozeného“. Přesto se mě depresivní stavy spojené s předchozím náročným životním obdobím začaly postupně pouštět. Racionálně vzato to bylo všechno tak bláznivé, ale ten pocit někde uvnitř mě samotné byl skutečný a nedalo se nevěnovat mu pozornost. Nechápala jsem, proč by se dnes Ježíšovo ukřižování mělo kohokoli týkat nebo dokonce proč by se mělo týkat mě osobně. Ježíš pro mě do té doby byl historickou postavou a chlápkem, který visí zubožený na kříži ve studených kostelech všude na světě. Nechápala jsem. Kdekdo v historii se obětoval za druhé. Nedávalo to smysl! Ale přesto se ve mně odehrávalo něco nového. Vyslechla jsem svědectví několika lidí ve sboru a taky se hodně ptala. Nevzpomínám si na ten konkrétní moment, ale najednou jsem věděla, že je to pravda. V jednu chvíli jsem si prostě byla jistá. A jakmile jsem to vyznala, Bůh to začal potvrzovat. Začal dělat tolik dobrých věcí, až jsem se začala stydět, že se mi najednou tolik dobrých věcí děje. Někde v koutku duše jsem neustále očekávala fakturu, kde za to budu muset zaplatit. Začalo mi docházet, kolik „náhod“ z dřívějšího života nebylo pouhou náhodou, osudem nebo štěstím. Byl to Boží plán. Uvědomila jsem si, jak mě Pán miluje dokonce celou tu dobu, co jsem ho neznala. Kolikrát mě zachránil, aniž bych tušila, že to byl On. A to mě dostává! Ještě dnes. A každý den jsem z toho naměkko, jen na to vzpomenu. 

Do Křesťanského centra Plzeň jsem přišla v říjnu roku 2022. Do té doby jsem o křesťanství měla pouze zkreslené povědomí, které vycházelo z médií a názorů mého okolí. Pamatuji si, že tamější atmosféra mě zcela jedinečně oslovila. Cítila jsem se, jako bych konečně našla místo, kam patřím. Po pár týdnech, 16.11.2022, jsem se rozhodla vydat svůj život Ježíši. Změna byla patrná hned následujícího rána, kdy jsem se vzbudila s pocitem naprostého klidu a pokoje. Do té doby jsem roky zápasila s úzkostmi, depresemi, a každé následující ráno pro mě bylo utrpením. Ačkoli pro mě nadcházející měsíce nebyly vždy růžové a stalo se, že jsem se na několik měsíců vzdálila, zažila jsem setkání, které mi otevřelo oči. Stalo se to jednoho nedělního večera, kdy jsem usnula během učení se. Vše začalo sny, které ve mně vzbouzely zmatení a nejistotu, a pokračovalo to spánkovou paralýzou. Během tohoto stavu jsem se nedokázala pohnout, a zatímco jsem propadala panice a zoufalství z toho, že to nemá konce, viděla jsem, že v mém pokoji nejsem sama. Pamatuji si temnou postavu, která procházela kolem mé postele. Hned na to začaly přicházet vzpomínky, které ve mně zanechaly hluboká zranění. V ten moment se přímo před mýma očima rozlila oslňující záře, v níž jsem spatřila siluetu postavy s rozpřaženými pažemi a vše ustalo. Konečně jsem se mohla nadechnout. To se stalo v době, kdy jsem nedocházela na shromáždění a bojovala jsem sama se sebou. Ačkoli jsem Boží přítomnost neprožívala, Bůh tam byl se mnou a zachránil mě ve chvíli, kdy jsem si myslela, že už jsem ztracená.