Svědectví

Ve dnech 12.–16.8.2024 zažily děti z Křesťanského centra Plzeň dobrodružný tábor v hájovně Třebekov. Na pozemku hájovny se postavily stany, v kterých děti spolu s vedoucími po dobu tábora spaly, a mohly si tak spolu užít týden plný zábavy a společných aktivit. Od prvního do posledního dne byl pro děti připravený program, během kterého statečná výprava hledala bájné rostliny, s kterými by zachránily ostrov, z kterého první den vypluly. Během této výpravy se děti učily, jak si navzájem pomáhat, naslouchat jeden druhému, řešit vzniklé problémy a společně budovaly jejich kamarádství. Dny se zahajovaly krátkým programem pro děti, jehož součástí bylo uctívání a následně slovo. Protože byly celý týden vysoké teploty, a nestalo se, že by se sluníčko na chvíli během dne schovalo, pravidelně se po poledním odpočinku odjíždělo na koupání do Jarova. Během těchto pěti dnů, kdy se děti učily vcházet do Boží přítomnosti a soustředily se na to, co jim Bůh říká a ukazuje, se na táboře událo hned několik uzdravení. Velkým „problémem“ byly vosy, i včely, které si nenechaly ujít příležitost a poletovaly kolem sladkých pití a svačinek. Když byl jeden z vedoucích, Luboš, píchnut vosou, děti se spojily a společně se modlily proti účinkům vosího jedu. I když byla minulost taková, že měl Luboš alergické reakce, po modlitbách a spoléhání se na Boha, se žádná reakce na vosí bodnutí nedostavila. I jeden člen dětské výpravy, Jindra, se několikrát musel vypořádat s včelím píchnutím a předposlední den se vzbudil s bolestí hlavy a nevolnostmi. Všechny děti se za svého kamaráda modlily, kdykoli k tomu byla příležitost, a tak Jindra díky Božímu uzdravení neměl žádné vážné reakce na včelí píchnutí, a druhého dne ráno, v pátek, už byl zcela zdráv. Ve čtvrtek 15.8.2024 byl pro děti připraven speciální večerní program, na který přijeli pastor s manželkou a několik dětí prožilo křest v Duchu Svatém. Všichni tak tábor ukončili s nadšením a s očekáváním, co zažijí na táboře, který je čeká příští rok. 

Začalo to tím, že jsem při poslechu chval v parku nemohla zastavit pláč. Najednou mě něco oslovilo, a já tomu nerozuměla. Nechápala jsem, proč řvu jak želva. Nedalo mi to a přišla jsem na shromáždění. Když jsem odcházela, cítila jsem se lehčí. Měla jsem takový ten pocit, že je vše, jak má být. Slovo pastora mě oslovilo, ale nebylo v tom nic „nadpřirozeného“. Přesto se mě depresivní stavy spojené s předchozím náročným životním obdobím začaly postupně pouštět. Racionálně vzato to bylo všechno tak bláznivé, ale ten pocit někde uvnitř mě samotné byl skutečný a nedalo se nevěnovat mu pozornost. Nechápala jsem, proč by se dnes Ježíšovo ukřižování mělo kohokoli týkat nebo dokonce proč by se mělo týkat mě osobně. Ježíš pro mě do té doby byl historickou postavou a chlápkem, který visí zubožený na kříži ve studených kostelech všude na světě. Nechápala jsem. Kdekdo v historii se obětoval za druhé. Nedávalo to smysl! Ale přesto se ve mně odehrávalo něco nového. Vyslechla jsem svědectví několika lidí ve sboru a taky se hodně ptala. Nevzpomínám si na ten konkrétní moment, ale najednou jsem věděla, že je to pravda. V jednu chvíli jsem si prostě byla jistá. A jakmile jsem to vyznala, Bůh to začal potvrzovat. Začal dělat tolik dobrých věcí, až jsem se začala stydět, že se mi najednou tolik dobrých věcí děje. Někde v koutku duše jsem neustále očekávala fakturu, kde za to budu muset zaplatit. Začalo mi docházet, kolik „náhod“ z dřívějšího života nebylo pouhou náhodou, osudem nebo štěstím. Byl to Boží plán. Uvědomila jsem si, jak mě Pán miluje dokonce celou tu dobu, co jsem ho neznala. Kolikrát mě zachránil, aniž bych tušila, že to byl On. A to mě dostává! Ještě dnes. A každý den jsem z toho naměkko, jen na to vzpomenu.